†Emír Chabet : Život je jen náhoda
Život je jen náhoda, zpivá se v jedné pisničce. Kdybych byla textař pisni, napsala bych skladbu o jednom životě psim. Škoda, že to nedokažu. Ten pes, o kterém by byla, si to zasloužil. I když posledni dva roky už jeho jméno nefigurovalo na startovnich listinách, svoji individualitou se postaral o to, aby ho poznal cely psíčkarský svět. Mnozi si budou dlouho pamatovat jméno Emir CHABET CS. Datum 14.11.2007, kdy odešel do psiho nebe je už teď minulostí, ale já na něj nezapomenu nikdy.
EMÍR Chabet ( *09.05.1996 : †14.11.2007 )
Zkoušky: ZVV1,2, SVV1,2, IPO1,2,3, IPO-FH, BH, SchH1,2,3, SchH-A, FH1,2, ZPO1, ZPS1, 2x CACT, mistr ČKNO, MSKS, SR
Výstavy: Dobrý
Bonitace: 5KX5/5, 5 P, I. tř. - doživotní chovnost
RTG: negativní
Naše spolužiti začalo v květnu 1996, tragickým uhynutim jeho předchůdce - Cyruse CHABET, se kterým jsem v jeho necelých dvou letech startovala v "trojkach". "E"-vrh, narozený v naší chovné stanici CHABET, byl týden na světě, a my se rozhodli žádného ze čtyř sourozenců neprodat. Dvě feny a jeden pes byli vlkošedí, jeden černopalený. A tak jsem měla jednoduchý vyběr.
Emili, jak jsem mu řikala, byl od začátku zcela obycejné šteně. Nebyl ničim zajimavý, dokonce si ho někteří pletli s tibetskou dogou. Skutečně nebyl typickým představitelem německého ovčáka. Veliká hlava s ušima k sobě, prosedlaný hřbet, krok prestárlé šelmy, to nejlepe vystihovalo jeho vzhled v půlroce života. Z legrace jsem tvrdila, ze se měl narodit jako rotvajler, a že si to pánbůh na posledni chvili rozmyslel. Něco z toho mu zůstalo, však také na jediné výstavě, které jsme se zúčastnili, jsme uzavirali pole startujicich s milosrdnou znamkou dobrá. S tim jsme se však smířili, a hledali realizaci jinde. Ale to už bylo později. Vrátim se jestě do doby mladické a pubertálni. Vzhledem k tomu, ze se Emili narodil ve znameni býka, (jako i já), v hloubi duše to byl tvor pohodlný. Spiše pomalejši a rozvážný, milujicí dobré jidlo. Ostatni lidi bra lže jsou, ale žádné přátelstvi a nadšeni jim neprojevoval. Jediné, v té době na něm zajimavé, byly jeho zákusy. V 7 měsicich jsme z kousáni na peška museli přejit na rukáv, z prostého důvodu:nikdy nebyl pešek dostatečne velký, aby k němu nepřikousnul prsty, anebo část ruky pomocnika. Myslim, že šilhal schválně po ruce, aby mu náhodou na posledni chvíli neucukla, a on by se nedej bože netrefil. Působil jako krokodýl, který chce svou kořist polknout beze zbytku, a běžně jsem mu z krku tahala za šňůrku balónek, anebo ho presvědčovala, aby mi dal dva ze tří balonků, které si neznámo jak, nacpal do tlamy. Nepomohla ani kombinace balónek-pešek, kdy jsem si bláhově myslela, že mu budu kořist vyměňovat. Takže jsme nakonec skoncili vždy jen s jednou hračkou, aby se neudávil. Obdivovala jsem psovody, jejichž psi rychlostí blesku probihali za hozenou kořistí mezi nohama. Moje pokusy o totéž rychle ztroskotaly. Připadala jsem si jako při srážce s kamiónem, a tento systém zavrhla. Zcela neprofesionalně jsem tedy kořist házela za sebe bokem, čimž jsem předešla hospitalizaci na ortopedickém oddělení nejbližší nemocnice... Musim podotknout, že nejsem nizkého vzrůstu, a ani Emili nebyl obr, ale prostě nám tento grif spolu nešel. Na stopy jsme chodili od 10 týdne jeho věku. Čuchali jsme na pamlsky, hned po snídani, tehdy nebylo tempo vražedné. Po čase jsme se vychodili, vyměnili pamlsky za odměnu-balónek na konci. Vždy jsem měla pocit, že Emil udělá, cokoli si zamanu, aniž by na okamžik zapřemýšlel, jestli je to pro něj vyhodné.
A tak se nám pomaličky začalo dařit, až jsme zkusili nastoupit podle SVV1 k prvnimu závodu. Bylo to v Komarně. Emil měl rok a týden. Dnes se mi to zda neskutečné. Tehdy jsme si odnesli 96 bodů ze stopy, 82 bodu ziskali na poslušnosti a nemuseli jsme ani uhradit zdemolovanou prekažku, 93 bodů bylo odměnou za krváceni z nosu po odolnosti-poslednim zakusu, kde figurant zjistil, jak vypadá sražka s rozjetým vlakem a oba se na chvilku ocitli na zadech. Nicmeně, Emilem tento zažitek neotrásl, zato mu zůstalo ponaučeni do dalších let, aby nechodil do kontroláků jako blázen, ale rozvážně a na jistotu. Komárno bylo prvním vitězstvim, v jedničkách jsme jich zažili spolu devět. Do trojek jsme se prihlásili o rok nato. Ta sezóna byla ve znameni sbírání zkušeností, na „bedně „moc často pro nás misto nezbylo, ale ochutnali jsme velké soutěže, a ve třetim roku Emilového života nás už veřejnost začala brát važně. Od roku 1999 šest sezón, do roku 2004, jsme se stali součástí reprezentačniho družstva pro mistrovstvi sveta FCI a WUSV. Jestě v roce 2005 jsme několikrát startovali a karieru všestranného psa ukončili Mistrovstvim Slovenska v Žiline třetim mistem, kde nás pořadatelé dojali krásným dárkem na rozlučku.
Zkoušeli jsme i stopařinu, ale tady pro nás bylo zadostiučiněním splněni zkoušek FH2 a IPO-FH. Abychom dosáhli kvalit nejlepších stopařů, museli bychom se vic posnažit. Jenže to chce čas, fanatizmus a celého psovoda, a ne další 2-3 mladé psy, kteři vyžadují pozornost a spoustu práce. Ale to už je jiná kapitola.
Cesta života se podobá jizdě vlakem. Také je plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozluček. Emili šel po té svojí nejlépe , jak jen dokázal. Prinesl mi radost, oddanost a nefalšovanou lásku. Byl vždy pri mě, at se dělo cokoli. Spolu jsme smutili, radovali se, pracovali i odpočivali. S nim odešlo i kousek mého já.
Marta Majtasová
Zkoušky: ZVV1,2, SVV1,2, IPO1,2,3, IPO-FH, BH, SchH1,2,3, SchH-A, FH1,2, ZPO1, ZPS1, 2x CACT, mistr ČKNO, MSKS, SR
Výstavy: Dobrý
Bonitace: 5KX5/5, 5 P, I. tř. - doživotní chovnost
RTG: negativní
Naše spolužiti začalo v květnu 1996, tragickým uhynutim jeho předchůdce - Cyruse CHABET, se kterým jsem v jeho necelých dvou letech startovala v "trojkach". "E"-vrh, narozený v naší chovné stanici CHABET, byl týden na světě, a my se rozhodli žádného ze čtyř sourozenců neprodat. Dvě feny a jeden pes byli vlkošedí, jeden černopalený. A tak jsem měla jednoduchý vyběr.
Emili, jak jsem mu řikala, byl od začátku zcela obycejné šteně. Nebyl ničim zajimavý, dokonce si ho někteří pletli s tibetskou dogou. Skutečně nebyl typickým představitelem německého ovčáka. Veliká hlava s ušima k sobě, prosedlaný hřbet, krok prestárlé šelmy, to nejlepe vystihovalo jeho vzhled v půlroce života. Z legrace jsem tvrdila, ze se měl narodit jako rotvajler, a že si to pánbůh na posledni chvili rozmyslel. Něco z toho mu zůstalo, však také na jediné výstavě, které jsme se zúčastnili, jsme uzavirali pole startujicich s milosrdnou znamkou dobrá. S tim jsme se však smířili, a hledali realizaci jinde. Ale to už bylo později. Vrátim se jestě do doby mladické a pubertálni. Vzhledem k tomu, ze se Emili narodil ve znameni býka, (jako i já), v hloubi duše to byl tvor pohodlný. Spiše pomalejši a rozvážný, milujicí dobré jidlo. Ostatni lidi bra lže jsou, ale žádné přátelstvi a nadšeni jim neprojevoval. Jediné, v té době na něm zajimavé, byly jeho zákusy. V 7 měsicich jsme z kousáni na peška museli přejit na rukáv, z prostého důvodu:nikdy nebyl pešek dostatečne velký, aby k němu nepřikousnul prsty, anebo část ruky pomocnika. Myslim, že šilhal schválně po ruce, aby mu náhodou na posledni chvíli neucukla, a on by se nedej bože netrefil. Působil jako krokodýl, který chce svou kořist polknout beze zbytku, a běžně jsem mu z krku tahala za šňůrku balónek, anebo ho presvědčovala, aby mi dal dva ze tří balonků, které si neznámo jak, nacpal do tlamy. Nepomohla ani kombinace balónek-pešek, kdy jsem si bláhově myslela, že mu budu kořist vyměňovat. Takže jsme nakonec skoncili vždy jen s jednou hračkou, aby se neudávil. Obdivovala jsem psovody, jejichž psi rychlostí blesku probihali za hozenou kořistí mezi nohama. Moje pokusy o totéž rychle ztroskotaly. Připadala jsem si jako při srážce s kamiónem, a tento systém zavrhla. Zcela neprofesionalně jsem tedy kořist házela za sebe bokem, čimž jsem předešla hospitalizaci na ortopedickém oddělení nejbližší nemocnice... Musim podotknout, že nejsem nizkého vzrůstu, a ani Emili nebyl obr, ale prostě nám tento grif spolu nešel. Na stopy jsme chodili od 10 týdne jeho věku. Čuchali jsme na pamlsky, hned po snídani, tehdy nebylo tempo vražedné. Po čase jsme se vychodili, vyměnili pamlsky za odměnu-balónek na konci. Vždy jsem měla pocit, že Emil udělá, cokoli si zamanu, aniž by na okamžik zapřemýšlel, jestli je to pro něj vyhodné.
A tak se nám pomaličky začalo dařit, až jsme zkusili nastoupit podle SVV1 k prvnimu závodu. Bylo to v Komarně. Emil měl rok a týden. Dnes se mi to zda neskutečné. Tehdy jsme si odnesli 96 bodů ze stopy, 82 bodu ziskali na poslušnosti a nemuseli jsme ani uhradit zdemolovanou prekažku, 93 bodů bylo odměnou za krváceni z nosu po odolnosti-poslednim zakusu, kde figurant zjistil, jak vypadá sražka s rozjetým vlakem a oba se na chvilku ocitli na zadech. Nicmeně, Emilem tento zažitek neotrásl, zato mu zůstalo ponaučeni do dalších let, aby nechodil do kontroláků jako blázen, ale rozvážně a na jistotu. Komárno bylo prvním vitězstvim, v jedničkách jsme jich zažili spolu devět. Do trojek jsme se prihlásili o rok nato. Ta sezóna byla ve znameni sbírání zkušeností, na „bedně „moc často pro nás misto nezbylo, ale ochutnali jsme velké soutěže, a ve třetim roku Emilového života nás už veřejnost začala brát važně. Od roku 1999 šest sezón, do roku 2004, jsme se stali součástí reprezentačniho družstva pro mistrovstvi sveta FCI a WUSV. Jestě v roce 2005 jsme několikrát startovali a karieru všestranného psa ukončili Mistrovstvim Slovenska v Žiline třetim mistem, kde nás pořadatelé dojali krásným dárkem na rozlučku.
Zkoušeli jsme i stopařinu, ale tady pro nás bylo zadostiučiněním splněni zkoušek FH2 a IPO-FH. Abychom dosáhli kvalit nejlepších stopařů, museli bychom se vic posnažit. Jenže to chce čas, fanatizmus a celého psovoda, a ne další 2-3 mladé psy, kteři vyžadují pozornost a spoustu práce. Ale to už je jiná kapitola.
Cesta života se podobá jizdě vlakem. Také je plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozluček. Emili šel po té svojí nejlépe , jak jen dokázal. Prinesl mi radost, oddanost a nefalšovanou lásku. Byl vždy pri mě, at se dělo cokoli. Spolu jsme smutili, radovali se, pracovali i odpočivali. S nim odešlo i kousek mého já.
Marta Majtasová
Komentáre
Komentáre vypnuté
